Půl čtvrté

Zakarpatská Ukrajina, bývalá část meziválečného Československa, učinila po pádu komunismu zvláštní krok. Krok směrem zpátky. Lidé byli okolnostmi donuceni vrátit se ke starému způsobu života, obnovili chlévy, začali znovu chovat krávy, ovce a kozy, pěstovat na malých políčkách brambory, orat pluhem taženým koňmi. Na Zakarpatí se zastavil čas, ale nikoho to příliš netrápí. Většina lidí tu žije na hranici minima a většina obyvatel západního světa považuje zdejší situaci za bídu. Když se ovšem pořádně rozhlédnete kolem, nevidíte lidi, kteří se utápí v žalu sami nad sebou, ale řadu svérázných postav, které se dokáží radovat ze života a přijímají svět takový, jaký je. Nevybrali si svůj úděl, ale odmítají si na něj stěžovat. Smích tu slyšíte častěji než pláč. Ať už zdejší situace vypadá jakkoli, rozhodně ji nelze nazvat bídou. Nikomu se nestane, že by neměl co jíst, co si obléct nebo kde spát. Naopak. Tyto základní věci se tu nacházejí v hojné míře. Naše hlavní postava, Dmitrij, kupříkladu vlastní tři domy. Věci tu mají jinou hodnotu než u nás. Film zkoumá vztah štěstí a spokojenosti v závislosti na materiálních podmínkách. Ukazuje divákům, jak se žije v oblasti, o které mají všichni zkreslenou představu a klade otázku, jestli ta životní harmonie a spokojenost, po níž všichni toužíme, nemůže vypadat i jinak. Film se dotýká života, protože naše postavy řeší otázky, které se života bezprostředně týkají. Když chci mléko, musím podojit, když chci dům, musím ho postavit, když se chci pobavit s přáteli, musím vypálit samohon.