Lůno

Fliegaufovo psychologické drama s prvky sci-fi k divákovi promlouvá tichým, sotva slyšitelným hlasem, oslavuje statickou energii filmového média a vzdává se tradiční dramaturgie ve prospěch zádumčivého, znepokojivého plynutí. Místo aby režisér stimuloval mozková centra zodpovědná za potěšení z vyprávění, raději atakuje naši intuici a nabrušuje naše smysly. Snímek, u něhož není jasné, zda se odehrává v blízké budoucnosti, či alternativní přítomnosti, je založen na chytlavě zvrácené premise. Poté co Rebecca ztratí při nehodě Tommyho, svou dětskou lásku, rozhodne se mu dát nový život tím, že jej pomocí klonovacích technik znovu porodí. Jádrem snímku se stává vyšinutá dynamika mezi nic netušícím Tommym (někdejším aktivistou brojícím proti „kyberprostituci"), jeho dívkou a Rebeccou - oddanou matkou, jejíž drobná gesta prozrazují podvědomý milostný nárok. Kontext díla je navíc komplikován faktem, že Tommyho stárnoucí rodiče ani okolí nepohlíží na lidské klony nijak přátelsky. V distancovaném světě Fliegaufova filmu je klonování sice povolené, ale obestřené pavučinou podezíravosti a předsudků. Maďarský solitér svůj film zasadil do úchvatných lokací na německém pobřeží Severního moře (mluví se tu nicméně anglicky) a vytvořil tak klaustrofobickému dílu ideální kulisu: ponurá, neúrodná, a přece vizuálně atraktivní krajina s převládajícími tóny šedivé a modré dokonale odpovídá tlumené a znepokojivé náladě celého snímku. Autorovi tato volba navíc umožňuje naplno rozehrát rejstřík zvuků, které z Lůna dělají originálního blížence ambientní hudby (už Fliegaufův vrcholný, do deseti statických záběrů traktovaný opus Mléčná dráha nesl podtitul „ambientní film"). Pochmurná symfonie složená z terénních nahrávek neustávajícího větru, příboje a deště tady hraje minimálně stejně důležitou roli jako výtvarně precizní kompozice, motiv umělého incestu či narativní linka. Přestože Fliegauf tentokrát nerezignuje na dialogy, spoléhá se především na souhru detailů, výmluvných „mentálních" obrazů a živlů - koncepci náladotvorného, víc zvukem nežli příběhem unášeného filmu je zde podřízeno vše. Lůno, Fliegaufův podvratný, futuristický pohled na Oidipovský komplex, je hodno svého titulu: podstatné věci se neskrývají na jeho povrchu, nýbrž zvolna rostou z jeho útrob.