Až neuvěřitelně a zároveň symbolicky působí fakt, že se Christo a Jeanne-Claude narodili ve stejný den a rok. Jakoby si jedna z nejvlivnějších uměleckých dvojic 20. století byla souzena od narození, ačkoliv Christo pocházel z bulharského Gabrova a Jeanne-Claude se narodila v marocké Casablance. Poprvé se setkávají v Paříži v roce 1958 a od té chvíle je čeká padesát společně prožitých roků a desítky mimořádných projektů.

Autor: Ondřej Horák

Na počátku byla Praha

Pro nás může být zajímavé, že začátek Christovy umělecké kariéry je také krátce spojený s pražským uměleckým prostředím. Christo (původním jménem Christo Javačev) studuje nejprve v letech 1953–1956 na Akademii v Sofii. Kvalita výuky mu ale nevyhovuje a odjíždí na stáž do Prahy. Není to až tak nečekaný krok.  Akademie v Bulharském hlavním městě je od svého založení úzce spojena s českým prostředím (naši umělci stáli u jejího založení, řada z nich vedla později jednotlivé ateliéry), bulharští umělci byli naopak často posluchači právě pražské Akademie. V Praze Christa zastihne důležitá událost, kterou je Chruščovovo zveřejnění stalinských zvěrstev a pád jeho kultu. Odhalování a následné zahalování nebo rovnou odstraňování obřích pomníků ve východní Evropě provází celá padesátá léta a my se dnes můžeme dohadovat, jak velký vliv mohla mít tato skutečnost na umělcovu budoucí práci. Christo vydrží na pražské AVU jen do konce roku a jak uvádí ve svém životopise, v lednu 1957 dobrodružně – ukryt s dalšími spolužáky v nákladním vagóně – prchá přes hranice do Vídně.

Ani tam se moc dlouho neohřeje a už další rok zakotví v Paříži. Právě tam se setká s Jeanne-Claude a brzy zakládají rodinu.

Balíky, barely, motorky

V Paříži začíná vytvářet svá první umělecká díla. Zpočátku jde o jakési asambláže, kombinace různých předmětů lepených na kartonové podklady. Poprvé ho ale také zaujmou zahalené, nebo prostě jen zabalené předměty denní potřeby. Už v roce 1958 vznikají díla "Wrapped Bottle" nebo ""Wrapped Cans" které tvoří zabalené a provázkem stažené láhve a plechovky. Na fotografii z pařížského ateliéru v roce 1961 už vidíme Christa obklopeného pečlivě zabalenými balíky různých rozměrů – uměleckými objekty. Dalším motivem, kterému se bude dlouhodobě věnovat a který pro sebe objevuje v této době, jsou barely. Obyčejné, špinavé nebo naopak různě barevné barely od ropy v sobě obsahují nejenom zajímavou estetickou složku, ale mohou také sloužit jako kritika konzumní společnosti.

Pak už to jde v rychlém sledu. Zabalené lidské figury, časopisy obalené igelitem a vždy pečlivě stažené provazy, zabalená motorka nebo osobní automobil Volkswagen. Díla, která k ani ne třicetiletému umělci přitahují pozornost galeristů i zájem médií. Americký sběratel a galerista Leo Castelli ho vyzývá k odchodu do USA, které jsou už tehdy centrem světového umění.

Jeane-Claude

Po odchodu do Spojených států v roce 1964 pokračuje Christo ve svých projektech. Nejprve navazuje na svoji práci započatou ještě v Evropě a nazvanou "Store Front (Project)", kdy vytváří pro galerijní prostředí makety výkladních skříní obchodů s tkaninou zakrytými výlohami. Jde však o jednu z posledních prací určenou pro galerijní prostor. Nově svůj zájem umělec přenáší do veřejného prostoru města nebo přímo do otevřené krajiny. Navíc právě teď začíná úzká spolupráce s životní partnerkou Jeanne-Claude, která se stává spoluautorkou jeho prací. Takovým prvním výrazným společným projektem je "42,390 Cubic Feet Package" z roku 1966 v americkém Minneapolis. Jde o obří nafouklý plastový pytel, uvnitř kterého se nachází 2 800 barevných balónků a který je vyzvednutý do vzduchu za pomocí helikoptéry. V roce 1968 zakrývají pomocí obrovské tkaniny poprvé Christo a Jeanne-Claude budovu. Jde o historickou stavbu ve Spoletu v Itálii v rámci uměleckého festivalu a následně také o galerijní budovu ve švýcarském Bernu. Oba si poprvé vyzkouší realizaci, kterou v následujících desetiletích několikrát úspěšně zopakují. Budování umělecké značky Christo a Jeanne-Claude je na začátku 70. let dovršeno.

Zabalená krajina

V následujících letech jsou jejich projekty čím dál náročnější, a to jak ekonomicky, prostorově, tak i materiálově. Dvojice je financuje částečně z prodeje skic a modelů jejich realizací, ale především z nečekaně štědrého dědictví, které Christo obdrží. To jim umožňuje realizovat prostorově rozměrná díla i v těžce přístupných lokalitách po celém světě. Kapitolu "zabalených budov", mezi kterými jsou také galerie v Chicagu nebo zmíněném Bernu, doplňují další projekty, zaměřené tentokrát na práci v krajině. Pokud byl Christo za svého pobytu v Paříži spojován se skupinou "Nových realistů", na začátku sedmdesátých let vystupuje společně s Jeane-Claude jako přední osobnost amerického "land artu".

"Wrapped Coast" (Zahalené pobřeží) je akce vytvořená na australském pobřeží, během které v roce 1969 zakryje útesy na rozloze delší než dva kilometry! Vzniká nádherný přírodní "objekt". Při tak obrovských projektech ovšem vznikají velké materiálové a ekonomické náklady, a také velký odpad. Navíc ani dopad na krajinu nemusí být zcela bezúhonný. Že jde, a v budoucnu ještě půjde, v této souvislosti o kontroverzní práce, začíná být čím dál jasnější a oba umělci se s tímto faktem musí vypořádat. Autoři mluví o snaze upozornit na pravou podobu krajiny, připomínají pocit jedinečného prožití okamžiku, a tedy určité naléhavosti obsažené v jejich práci. Ta nabývá na čím dál větší monumentalitě.

Je to i případ obrovské oranžové "opony" natažené mezi údolím v Coloradu (Valley Curtain, 1972), čtyřicet kilometrů dlouhé (!) látkové "zdi" umístěné v Californii (Running Fence, 1972-1976) nebo dnes už legendárního růžového ohraničení tří ostrovů ve floridském zálivu (Surrounded Islands, 1980-83).

Víc než umění

V roce 1995 se umělecké dvojici podaří dotáhnout dlouholetý umělecký sen a zakryjí budovu berlínského Reichstagu ve znovusjednoceném Berlíně (Wrapped Reichstag, 1971-95). Práce ve svobodném Berlíně uzavírá také Christův příběh politického emigranta. Může tak navázat na svůj projekt z roku 1961, kdy jako reakci na stavbu "Berlínské zdi" vystavěl z barelů zeď mezi pařížskými ulicemi (Wall of Oil Barrels - The Iron Curtain,1961-62). Zeď zmizela, ale umění jako obvykle přetrvalo.

Christo a Jeanne-Claude tímto projektem natrvalo vystoupí z povědomí pouze umělecké veřejnosti a jejich práce je proto probírána také z nejrůznějších společenských, sociálních, environmentálních a také politických úhlů pohledu.

V roce 2009 Jeanne-Claude umírá. Christo je se svými projekty znovu sám, stejně jako na počátku. Dál intenzivně pracuje, vznikají (za pomoci čím dál většího štábu pomocníků) nové realizace po celém světě. Jednou z posledních je velkolepá práce na vodní hladině italského jezera Iseo. Přípravy na ní vznikají už v roce 2014, počítá se s využitím až čtvrt milionů plastových barelů, z nichž má vzniknout pochozí lávka mezi pevninou a ostrovy na jezeře. Ta bude navíc potažena žlutou plastovou tkaninou, a to vše umožní přejít jezero suchou nohou tisícům návštěvníkům z celého světa.

"Floating Piers" (Plovoucí mola) z roku 2016 se stanou celosvětovou událostí. Na jednu stranu jde o extrémní, ale i vyvážené umělecké gesto a neopakovatelnou akci, na druhou stranu je to neskutečně logisticky a finančně náročná stavba (jen výroba samotných plastových mol se vyšplhá na 15 miliónů eur), která se stane globální turistickou atrakcí přinášející sebou vše, co k tomu nezbytně patří. O celém projektu vzniká dokumentární film Christo: Chůze po vodě, který se snaží objektivně zachytit zmíněná pozitiva a negativa této realizace. Zároveň je z něho jasně patrné, o jak silnou uměleckou osobnost v případě nedávno zesnulého tvůrce svět přišel. Protože ať už jsme z projektů Christa a Jeanne-Claude nadšeni, nebo si zachováváme kritický odstup, nedokážeme k nim zůstat chladní. Úžas, který v nás svým uměním probouzí, dokáže vzbudit – alespoň na nějakou chvíli – v každém z nás.

Film "CHRISTO: CHŮZE PO VODĚ"