Známý belgický herec se proslavil zejména díky filmům bratří Dardennů (Slib, Dítě, Kluk na kole, Mlčení Lorny). Zahrál si ve filmech Francoise Ozona (Zamilovaní vrazi, Profesionální manželka, Dvojitý milenec) i v řadě vysokorozpočtových projektů. Ve filmu Slalom hraje lyžařského trenéra, který brutálním způsobem zasáhne do života své svěřenkyně Lyz...

Koho hrajete ve Slalomu?

Hraju Freda, trenéra, který připravuje mladé lidi v lyžařské škole, když chtějí závodit, vystoupat na stupně vítězů a dosáhnout na svůj velký sen: stát se olympijskými vítězi. Když jsem se na roli s Charlène připravoval, představovali jsme si tuto postavu jako bývalého lyžařského šampiona, který mohl dosáhnout úspěchu, ale nejspíš měl úraz a musel přestat závodit. Stal se trenérem proti své vůli. Takže je dost frustrovaný, dokud nepotká Lyz, do níž si bude promítat spoustu věcí.

Stane se Lyz tím člověkem, kterým se chtěl stát on?

V podstatě ano, stejně jako je to zvykem u řady trenérů, kteří tlačí své studenty, aby dosáhli určitého mistrovství. Musí se přerodit, postavit se na jejich místo a snít o jejich úspěchu. Pro trenéra je úspěchem především úspěch žáků.

Jaká byla vaše první reakce na scénář Charlène Favierové?

Velmi na mě zapůsobil. Opravdu se mi líbil napsaný fikční svět – což se ne vždycky stane, když čtete scénář. Svět, který Charlène chtěla dostat do filmu, jeho tvar i téma, už byl hotový.

Těšil jsem se, až se setkáme a probereme do větší hloubky mou postavu, abych si byl jistý, že nejde o jednostranný a zastaralý pohled. Že Fred není jen násilník a predátor. Abych ho mohl hrát, potřeboval jsem upřímnou reflexi celého tématu.

Téma, které je bohužel velmi aktuální – nebál jste se toho?

Ne. Mluvit o tomto tématu, vytáhnout ho na světlo a odhalit ho je zcela zásadní. I k tomu film slouží! Je fajn mít mainstreamové filmy, které nás vzdálí od každodenního života a přinášejí nám určité emoce, ale je třeba hovořit i o důležitých společenských tématech.

Vraťme se k vaší postavě. Jak jste k ní přistupoval, aby z ní nebyl jen násilník, jak jste řekl?

Byla výsledkem dlouhých debat během přípravných fází a společného čtení scénáře. Mezi individuálním čtením a čtením s ostatními herci a režisérem je veliký rozdíl: Znenadání nastoupí i strach z toho, že bych ji měl hrát. Ptáte se: „Jsem schopen do toho jít, přijmout tu postavu a dát mu lidskost, abych ho navzdory jeho činům dokázal ztvárnit?“ Hodně jsem proto mluvil s Charlène, abych zjistil, jak věc vidí, co chce vzhledem ke své zkušenosti zachytit, a že si rozumíme v tom, o jaký film se pokoušíme – že chápeme téma stejně. Dlouhé debaty pokračovaly i během natáčení a zapojil se do nich skutečně celý štáb. Charlène se obklopuje lidmi, s nimiž už točila dřív, a tvoří svým způsobem rodinu. Všichni byli do tématu zapojeni a uvažovali o něm každý okamžik tvorby filmu.

Řekl jste si někdy, tohle hrát nedokážu?

Ano, myslím, že v určité chvíli ano. Proto jsem potřeboval porozumět, probrat a ptát se, jak může někdo do takového bodu dospět. To je otázka – jak může muž dojít až do bodu, kdy provádí takové věci, když zpočátku nepůsobí jako predátor, psychopat nebo úchyl. Jak se dostanete do bodu, kdy ztratíte rozum a kontrolu nad sebou? O tom jsme mluvili, a to mě i děsilo. Párkrát jsem zažil důležitý aha moment a pak jsem někdy odložil své svědomí, abych mohl hrát.

Mluvil jste předem i s Noée Abitou o vašich postavách a náročných sekvencích, které jste spolu natáčeli?

Samozřejmě, že ano! To jsme museli probrat při debatách na společném čtení. Museli jsme se cítit v pohodě, vyjasnit si ožehavá témata a otázky, které jsme měli o vztahu a emocích Lyz a Freda. Mluvili jsme o tom, co Noée byla ochotná ukázat, co bylo obscénní, a co jsem už nedokázal zahrát já.

Stejně jako Noée jste začal svou hereckou kariéru velmi mladý. Jak se vám jeví?

Velmi pěkně existuje tady a teď. Myslím, že máme podobné kořeny, učila se za chodu, stejně jako já nechodila do školy, je dokonale skutečná. Natáčení bylo náročné, ale užili jsme si spoustu zábavy, nic nebylo komplikované nebo vážné. Bylo milé sledovat ji při práci a spolupracovat s ní. Je dobré vidět, že přichází nová herecká generace a že už je v podstatě tady.

Cítil jste se dobře při práci na takovém tématu s ženskou tvůrkyní?

Ale samozřejmě muž by měl právo vyprávět tentýž příběh. Ale v tomto případě to bylo legitimní, protože krom toho, že je Charlène žena, si tímto i svým způsobem prošla a bylo důležité mít její perspektivu. Tohle není film s konkrétním cílem, jde o film, který chce otevřeně mluvit o tématu – nejde o vyrovnávání účtů. Je to dílo fikce, takřka psychologický thriller.

Jaká je Charlène Favierová režisérka?

Okamžitě nám věřila. Má herce upřímně ráda, což je fajn. Nemáte pocit, že vás někdo drží pod krkem. Je to člověk se spoustou energie, která má úsměv na tváři, ačkoliv pracuje s tématem, o němž pro ni musí být obtížné mluvit a které pro ni musí být velkým břemenem. Já jsem jeho tíhu nikdy nepocítil. U filmů s vážnými tématy si potřebujete někdy vydechnout, tak jsme se hodně nasmáli, užili jsme si to, ale zároveň jsme neustále věděli, že do filmu dáváme všechno. Charlène a celý její tým – všichni mladí lidé – v sobě měli hodně energie, náboj, který nás poháněl kupředu.

Film má emoční a psychologickou dimenzi, ale k tomu i motivy fyzické – zima, sníh, hora. Jak natáčení probíhalo v tomto směru?

Bylo to fyzicky náročné. Ale protože jsme byli filmem nadšení, jeho energie nás nutila překonat naše fyzické limity. Myslím, že i proto působí film přirozeně. Protože vnímáte řeč těl, jejich chlad a vyčerpání. Pěkně to vypadá na velkém plátně a jako herec je fajn dokázat se spolehnout na tuto energii, která všemu dodá autenticitu. Navíc jsem se před natáčením důkladně připravoval s trenérem, abych si osvojil žargon a gesta, abych byl v roli uvěřitelný.

Nebyl trochu rozpor v tom, natáčet tak temný příběh v tak nádherném horském prostředí?

Charlène chtěla, aby hora byla ve filmu všudypřítomná: nejprve krásná a majestátní, pak v průběhu děje stále tísnivější a odrážející události ve vztahu Freda a Lyz. Co se natáčení týče, bylo prima ráno vstát a spatřit zasněžené hory místo továren Cockerill v Seraingu. A byli jsme ve vysoké nadmořské výšce, trochu odříznutí od světa, jako bychom měli za úkol vytvořit časoprostor filmu po dobu natáčení. Nejdřív jsme natočili všechny scény týkající se hor, svahů, vše, co se děje nahoře ve středisku a pak na závěr jsme sjeli jen na týden do Bourg-Saint-Maurice. Bylo opravdu zvláštní vrátit se zpátky do města. Bylo to méně záhadné a poetické než ve výškách.

Když jste film poprvé viděl hotový, co jste si o něm pomyslel?

Ačkoliv je vždycky složité sledovat film, v němž hrajete – protože je těžké mít odstup jako běžný divák – připadal mi krásný a velmi přesný. Bál jsme se, že moje postava bude moc uzavřená, že to bude jen nabručený trenér, který je přísný a problematický. Bál jsem se, abych z něj neudělal bubáka! I když je to stále nebezpečná postava, mám pocit, že je komplexní, a to bylo podstatné. Myslím, že snímek má báječně inteligentní tvar. Jde o fikční dílo o důležitém tématu a je příjemné vidět úspěšný film, v němž jste!