Rozhovor s režisérem Panahem Panahim k filmu NA CESTĚ. 
Film se v Česku poprvé představil na MFF Karlovy Vary, kam režisér zavítal v doprovodu kostýmní návrhářky Mashy Khamisi. 

Foto: Film Servis Karlovy Vary

Vaším otcem je Jafar Panahi, který začínal jako asistent a žák Abbáse Kiarostamího. Učil jste se režii přímo od nich nebo sledováním jejich filmů?
Od dětství jsem se účastnil vyhledávání filmových lokací a natáčení filmů mého otce i Abbáse Kiarostamího. Moji rodiče se stýkali hlavně s lidmi od filmu. Vyrůstal jsem v tomto prostředí, takže jsem od dětství sledoval mnoho filmů, a to ovšem nevyhnutelně formovalo moje vidění. Přesto jsem se až do svých osmnácti nebo devatenácti let s otcem o filmu téměř nebavil. Když jsem mu konečně řekl, že chci studovat film, pochopil, že můj zájem je vážný. Během studia jsem měl možnost pracovat jako asistent režie i kameraman, a tak se učit z první ruky. Otci jsem pak mohl asistovat u jeho novějších filmů, od scénáře až po postprodukci, a ptát na všechno, co mě napadlo. Prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, bylo tedy pro mé filmařské vzdělání velice příznivé.

Čím více se ve filmu blížíme k hranicím, tím je krajina zelenější a hornatější. Jako by byl tento kraj vlídnější ve srovnání s městy a jejich zvýšeným policejním tlakem. Je to tak?
Cesta, kterou filmová rodina putuje, není autorská licence: sleduje přirozenou skladbu íránské krajiny. Jak se blížíme k hranicím, pouštní pláně přecházejí v zelenější pahorkatiny. Při výběru jednotlivých filmových míst jsme samozřejmě brali v potaz i další faktory, avšak to, jak se mění krajina ve filmu odpovídá realitě země.

Je hranice ve filmu hranicí s Tureckem? Je pašování a nelegální překračování hranic, jako to dělá vaše postava, běžné i ve skutečnosti?
Ano, v Íránu je to dnes běžný jev. Sám jsem byl svědkem tajného odchodu mnoha mých známých. I cesta hlavního hrdiny mého filmu je inspirována odchodem jednoho přítele, který mi o své cestě za hranice vyprávěl. Všechny jednotlivé kroky, včetně kupování ovčí kůže, jsou přesně podle skutečnosti.

Víme, že váš otec je v Íránu režimem sledovanou osobou. Bylo natáčení vašeho filmu stejně komplikované jako natáčení filmů vašeho otce? Musel jste přijmout stejná opatření jako on, natáčel jste v autě nebo v odlehlých a méně obydlených oblastech?
Nerušeně jsme mohli natáčet tam, kde jsme měli plac sami pro sebe – tedy v odlehlých oblastech. Měli jsme povolení natáčet na video. Takže strach jsme neměli.

Filmová matka nosí závoj, nikoli čádor, nejstarší syn chce opustit Írán, nejmladší syn je fanouškem filmových superhrdinů, rodina poslouchá popové písně... Snažíte se ve filmu ukázat svobodomyslnou, vzdělanou rodinu, která se pravděpodobně špatně snáší se současným politickým režimem?
Většina íránského obyvatelstva žije ve městech a obléká se podobně jako moje postavy. Čádor ve skutečnosti nosí jen náboženská menšina. Neměl jsem v úmyslu ve filmu prezentovat kulturní vrstvy. Nepojímal jsem film jako sociologickou sondu, jde mi o obecnější výpověď.

O filmovém otci toho moc nevíme, vidíme však, že je otevřený a tolerantní. Můžete nám říci něco více o vašem pojetí této postavy?
Vnímání otce i ostatních postav a vlastně celého filmu bych rád nechal na divácích. Nechci schematizovat a napovídat divákovi, co si má myslet, chci mu ponechat prostor, aby si mohl film domyslet sám, poskytnout jeho smyslům zážitek, který mu dá možnost vlastní interpretace. Život i umění jsou nabité paradoxy a je mnohem zajímavější moci si je ohledávat a přemýšlet o nich samostatně. Jde tedy o to divákovi svět otevřít, umožnit mu nadhled, pomoci vymanit se z omezení zažitých norem a konvencí, překvapit ho a tím přimět k zamyšlení i okouzlit (alespoň doufám). Postava filmového otce je rozhodně i pro mne tak trochu záhadou. Částečně ztělesňuje mou budoucnost, stejně jako oba bratři představují okamžiky z mé minulosti.

Ve scéně, kdy chce řidič auta, které potkávají na cestě, oznámit, že na autě vašich hrdinů je závada, se rodina bojí, že jde o policistu. Je strach z policejního sledování v Íránu běžný, nebo se vaše filmová rodina bojí pouze v dané situaci, kdy se jejich syn chystá nelegálně překročit hranice?
V době, kdy jsem tuto scénu psal, jsem si neuvědomoval, odkud čerpám inspiraci. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že my s tímto pocitem, že jsme sledováni, že nás někdo odposlouchává, žijeme odjakživa. Tak to alespoň bylo v naší rodině, ale jsem si jistý, že to platí i pro rodiny mnoha dalších umělců a intelektuálů, na které režim vyvíjí neustálý tlak. Takže při psaní této scény šlo spíše o vyjádření podvědomého pocitu než o vědomý záměr.

Je snová sekvence, v níž se otec a syn vydávají ke hvězdám, poctou filmu 2001: Vesmírná odysea, na který odkazujete na začátku vašeho filmu?
Při psaní této sekvence jsem si uvědomil, že jsem ji skutečně stylizoval podle Kubrickova filmu. Proto jsem se nakonec rozhodl pojmout ji jako explicitní odkaz, otevřenou poctu Kubrickovi.

Je rodina ve filmu jakousi fiktivní filmovou verzi vaší vlastní rodiny?
Nechtěl jsem vytvořit portrét určitého typu íránské rodiny, natož té naší. Své postavy jsem však podvědomě zcela jistě psal na základě vlastní zkušenosti, vlastního pozorování vztahů v rodině.

Mohl byste říci pár slov o představitelích hlavních rolí ve filmu?
Hassan Majnooni (otec) a Pantea Panahiha (matka) jsou skvělí divadelní herci, jejichž dráhu pozorně sleduji již celá léta. Spolupráce s nimi byla velmi krásná. Hodně mi při natáčení pomáhali, a to s mnoha aspekty režie, nejen co se týče herecké práce.

Rayan Sarlak, kterému bylo v době natáčení šest let, hrál v televizním seriálovém hitu, který jsem neviděl. Když jsem začal hledat představitele mladšího bratra, všichni mi říkali, abych se na seriál podíval. Hned od našeho prvního setkání jsem pak věděl, že právě on je pro tu roli stvořený. Na natáčení byl velmi profesionální a měl obrovskou chuť do práce, což mě vzhledem k jeho věku fascinovalo. I když mě jeho režijní vedení stálo hodně energie, práce s ním mě opravdu bavila.

Amin Simiar (starší bratr) je student herectví. Rozhodl jsem se ho oslovit nejprve na základě fotografie, při osobním setkání mne pak okamžitě přesvědčil. Souhra mezi těmito čtyřmi představiteli fungovala výborně a režírovat je tak byla obrovská radost.

Můžete nám představit svého kameramana Amina Jafari a říct nám, jak se vám s ním pracovalo?
Amina Jafariho jsem poznal při natáčení filmu TŘI TVÁŘE, který natočil můj otec. Rychle jsme se tehdy spřátelili a při přípravách filmu NA CESTĚ jsem tedy hned myslel právě na něj. On je pro mne ale mnohem víc než kameraman. Na natáčení mi byl starším bratrem, ne-li psychoterapeutem, který vždycky věděl, jak mě uklidnit, poradit, najít řešení, usnadnit mi rozhodování, pomoci s volbou záběru. Jsem mu za tuto velkorysou spolupráci velmi vděčný.

V některých širokoúhlých záběrech, kde vidíme cestu, je cítit vliv Kiarostamího. Inspiroval jste se jím?
V Íránu je těžké natočit širokoúhlý záběr z auta, aniž byste si vysloužil srovnání s Kiarostamím. Zdá se mi, že íránské filmaře vždycky s někým srovnávají, zatímco jinde ve světě mohou mladí režiséři točit aniž by je srovnávali s někým, kdo byl před nimi, či rovnou obviňovali z plagiátorství. Přes veškerou lásku ke Kiarostamímu a jeho filmům mi toto srovnání přijde až moc povrchní.

Jak probíhal střih s Ashkanem Mehrim a Amirem Etminanem?
Amir Etminan byl po celou dobu na natáčení. V noci po natáčení jsme vždy již pracovali na hrubém střihu. Pak jsem se vrátil do Teheránu, kde jsem s Ashkanem Mehrim soustředěněji pracoval na doladění. Přínos obou byl pro mě velmi cenný, s oběma jsme společně rozhodovali o pořadí záběrů a celkové stavbě filmu.

Jak je to s písněmi, které ve filmu zazní? Jsou v Íránu populární? A jak se k nim staví režim, toleruje takovou hudbu?
Ty písně jsou hity, na kterých jsme všichni v Íránu vyrůstali. Pocházejí z doby před Íránskou islámskou revolucí a je pro mě velmi bolestné sledovat katastrofální vývoj popu, ne-li celé íránské hudby, v posledních desetiletích. Proto jsem také přímo skočil po možnosti tyto skladby nechat zaznít, vzhledem k tomu, že výborně vystihují, o co ve filmu jde. Režim je ovšem nepovoluje a velmi nerad vidí, když se někde objeví – je to hudba, jejíž autoři a interpreti byli po revoluci nuceni uprchnout do zahraničí.

Radil vám otec při práci na scénáři nebo režii filmu?
Scénář jsem napsal sám a otci jsem ho dal přečíst až v okamžiku, kdy se mi zdálo, že drží pohromadě. Přestože je to pravý opak jeho pojetí filmu, okamžitě se do toho pustil a dal mi skvělé rady. Od té chvíle na sebe vzal roli poradce, jímž je i pro řadu jiných mladých filmařů, a byl mi celou dobu velkou oporou. Zejména ve fázi postprodukce mě jeho pomoc zachránila.

Viděl ten film? Pokud ano, co na něj říkal?
Otci se film velmi líbil, ale nepochybně zde není objektivní: dívá se můj film pohledem milujícího otce, který podporuje své dítě.