Ulf Pape

Žádný fotograf 20. století nevyslovil otázku, jakou moc má nahé tělo, tak hlasitě a zřetelně jako Helmut Newton.

Čtyři ženské postavy kráčí směrem k objektivu fotoaparátu. V části nazvané „Dressed“ mají na sobě oblečení podle soudobé módy, dnes bychom řekli „formální“. Vedle vidíme druhou verzi Newtonovy fotografie, nazvanou „Naked“ - zde na sobě kromě bot na vysokých podpatcích nemají naprosto nic. Na obou fotografiích jsou tytéž ženy ve zcela stejných pozicích, fotografie jsou jako dvojčata, s jediným rozdílem: „oblečená“ a „neoblečená“. Zamýšlení nad rozdílem mezi oběma snímky samo o sobě vyvolává dialektiku, která vystihuje Newtonovu tvorbu jako celek: téma síly a slabosti. 

Když Nadja Auermann ve filmu Helmut Newton: Nestoudná krása vzpomíná na focení s Newtonem v hotelovém pokoji v Monaku, můžeme v jejím výroku cítit napětí, přítomné v celé autorově tvorbě: „... vypadám tu jako panenka Barbie, kterou tu někdo pohodil potom, co si s ní pohrál.“

Je pravda, že ona fotografie skutečně zobrazuje tělo jako umělou panenku: leží na zádech, nohy ve ztuhlé pozici, růžové péřové boa, vlasy rozcuchané jako by si s nimi někdo hrál, nelidsky rozevřené oči. Napětí vychází z otázky, zda Newton aranžováním do této polohy nabízí kritiku, když současně bezostyšně vystavuje tělo zraku diváka. Historik umění Klaus Honnef o něm napsal, že „vlastně přiřknul tělu jeho nezadatelné právo tím, že zdůraznil jeho erotické charisma“.

Nadja Auermann pokračuje na téma ženy jako panenky: „Můžeme to označit za sexistické nebo misogynní, ale můžeme také říct, že tím nastavuje společnosti zrcadlo a ukazuje: chceš, aby tvoje manželka běhala doma v minisukni a mohl jsi s ní zacházet jako s Barbie.“

V eseji historičky umění Sylvie Lécallier o roli modelky v módní fotografii se dočteme, že koncem 19. století byla nová móda představována na proutěných pannách v životní velikosti. S příchodem 20. století je módní návrháři zavrhli a nahradili živými modely. Od roku 1910 začala vzkvétat módní fotografie – a s ní i profese modelky. Zatímco se móda proměňovala ve formu průmyslu, vyvíjel se i vztah mezi fotografem a jeho objektem, a ten byl zároveň ovlivňován napětím mezi muži a ženami a jejich vzájemnou projekcí.

Nejdůležitější průlomy v estetice první poloviny 20. století přišly s osobnostmi fotografů jako byl v Němec Adolphe de Meyer, který pracoval pro Vogue, nebo Američan Edward Steichen, Francouz Man Ray či Brit Cecil Beaton.

Po období minimalismu, který dominoval v módní fotografii od 50. let díky jménům jako Irving Penn a Richard Avedon z New Yorku, přišla v pozdních 60. letech nová revoluce právě s Newtonem, který si dovolil do světa módy, a tedy před značně široké publikum vnést téma sexuality způsobem, o jakém se nikomu před ním nesnilo.

Newton pracuje s precizní kompozicí a pohrává si s tabu – skutečně budeme jen těžko hledat oblast, která nabízí takovou možnost pobouření, jako módní fotografie, kde zobrazování módy jde vždy ruku v ruce s otázkou zneužívání žen jako objektů. Podle historičky umění Caroline Evans se role modelky pohybuje „nepříjemně na hranici mezi subjektem a objektem, mezi živým a neživým, mezi živoucí ženou a bezduchou loutkou“. Přesně s tím pracuje Newton, když vytváří fotografické dílo, které ve svých krajních podobách odráží naše fetiše: Tina Chow přivázaná k držadle přepážky v baru; Nadja Auermann o berlích, v kolečkovém křesle nebo s protézou; kulturistka Lisa Lyon visící na hrazdě; žena bez hlavy ležící na zádech pod tělem německého ovčáka. Anna Wintour, šéfredaktorka amerického Vogue nazývá Newtonovy fotografické série „stoppers“ - obrazy, které nikdo nemůže přejít bez zastavení.

Typickou pin-up pózu ženy na všech čtyřech Newton završil tím, že na její záda položil koňské sedlo. Používá módu tak, že rozbíjí její zaběhlou ikonografii a skládá ji znovu dohromady jako fetiš. Právě skrz fetišizaci se zaměřuje na role, které přiřazujeme jednotlivým pohlavím. Skutečnost, že obrazy, které vytváří, fungují pouze ve specifickém kontextu, je jak zdrojem napětí, tak nebezpečí.

Rozbíjení tabu přitahuje pozornost. Newton se díky módním časopisům dostal k mnohamilionovému publiku. Když ale tabu vzbuzuje hrůzu, následuje nevyhnutelně skandál. Bylo tomu tak v roce 1978, kdy časopis Stern zveřejnil v souvislosti s článkem o newyorském klubu Studio 54 na titulní straně fotografii Grace Jones. Nahá černoška se usmívá do hledáčku Newtonovy kamery a její nohy jsou v řetězech. Alice Schwarzer v té době shromáždila několik prominentních žen, aby poštvaly časopis k soudu za zveřejnění fotografie znázorňující ženu „jako dobytek“. Přibližně ve stejné době se Newton ve francouzské televizní talkshow setkal s americkou spisovatelkou a filozofkou Susan Sontag, která sice uznala, že Newton působí jako příjemný člověk, ale neváhala dodat: „Jako žena považuji vaše fotografie za velmi misogynní.“

Skutečnost, že spor o intepretaci Newtonovy tvorby nelze dosud uzavřít, vychází z dvojznačnosti, se kterou přiřazoval mužské charakteristiky ženám a ženské mužům. V textu „Svět bez mužů“, který napsal v roce 1975, píše: „Muži jsou ženy převlečené za muže. Iluze musí být ale co možná nejdokonalejší, musíme se  pokusit zmást diváka.“

Historička umění Nathalie Herschdorfer píše ve svém díle 100 Years of Fashion Photography: „Helmut Newton byl jedním z prvních časopisových fotografů, kteří byli považováni za umělce.“ Newton nám dal nový pohled na vše, co skrývá svět módy. V roli designéra vytáhl akt z jeho úzké niky, vpustil do něj glamour a pop, a dal mu diskurz. S otřesy, které trh tištěných medií a módy zaznamenaly v 90. letech, ovládla trh nová generace módních a kulturních časopisů. Tituly jako Numéro, Purple, i-D, Popcorn a nejnověji 032c. Jejich obraznost vycházela z punku a pouliční kultury, vymezily se vůči glamour, a dožadovaly se nové generace fotografů.

Ve stejné době, tedy pozdních 90. letech, hledal Helmut Newton se svojí ženou June už nějakou dobu nové místo, kde by se usadili. Tím se nakonec stal Berlín, město, ve kterém se v roce 1920 jako Helmut Neustädter narodil. Město, ve kterém si syn výrobce knoflíků koupil ve dvanácti letech svůj první fotoaparát, a v šestnácti se začal učit u legendární fotografky Yvy.