Alvar Aalto se narodil na konci 19. století, všechny jeho práce vznikly v následujícím 20. století, ale až dnes, v 21. století, se jeho dílo stává globálním fenoménem. Aaltova práce se dá označit jako nadčasová a v tomto případě to není jen prázdná fráze. Kolik architektů nebo designerů může říct, že se osmdesát let od prvního prototypu bude celosvětově vyrábět nábytek inspirovaný jejich prací? Ve chvíli, kdy můžeme obdivovat originály Aaltem navržených křesel či židlí třeba v expozici slavné newyorské galerie MOMA, si zároveň můžeme o pár ulic dál koupit v IKEA totožné (jen daleko levnější) kopie původních děl. A stejný kus nábytku si koupíme v Praze, Brně nebo Ostravě.

Ondřej Horák 

Dokument „Alvar Aalto: Architektura emocí“ vypráví nejen o tomto výjimečným architektovi, ale poodhaluje i méně známou skutečnost, jak významný vliv na jeho práci měly jeho dvě životní partnerky.

Alvar: funkcionalismus s organickou tváří

Aalto, celým jménem Hugo Alvar Henrik Aalto, pochází z malé vesnice stojící na břehu z jednoho z tisíců jezer ve středním Finsku. Narodil se tu 3. února 1898 do tradiční měšťanské rodiny. V pěti letech se celá rodina stěhuje do města Jyväskylä, které je už v této době označováno za „Finské Athény“ díky řadě kulturních a vzdělávacích institucí, které ve městě sídlí. V roce 1916 odchází Aalto studovat technickou Univerzitu do Helsinek, v roce 1921 studia dokončuje. Odjíždí na studijní cestu po Evropě, kde ho zaujme především nová architektura směřující k funkcionalismu. Po návratu si otevírá vlastní architektonické studio a žení se s o čtyři roky straší architektkou Aino Marsio.

V této době Aalto navrhuje soukromé domy, pavilony pro výstavy, účastní se soutěží na velké administrativní budovy, které teď mají vznikat ve finských městech. Jen pro své Jyväskylä navrhne během života na sedm desítek nejrůznějších objektů, z nichž se tři desítky realizují!     

Na počátku 20. let je ovlivněný italskou klasickou architekturou i nastupujícím funkcionalismem, ale v jeho pojetí je tenhle střídmý architektonický směr doplněný o organické prvky, které ho vizuálně zjemňují, emocionálně polidšťují a dodávají mu tím nový význam i obsah. V roce 1927 si otevírá studio v Turku a získává zakázku na budovu sanatoria v Paimiu, která ho proslaví. Funkcionalisticky tvarovaná, velkorysá budova sanatoria nabízí už to, co Aalta v budoucnu nejvíce charakterizuje: citlivou práci s interiérem, uplatnění designu i práci s organickými motivy a přírodními materiály. Už tehdy je považovaný za designového vizionáře.

Na projekt sanatoria navazuje Aalto prací ve Vyborgu, městu, které dnes patří Rusku, kde navrhuje budovu městské knihovny. Zde znovu uplatní své pojetí architektury a dotahuje k dokonalosti práci s ohýbaným a jinak tvarovaným dřevem. Právě tento motiv, na jehož podobě má bezesporu zásluhu také jeho partnerka Aino, ho proslaví po celém světě.

Aino: zásnuby architektury s designem

V roce 1935 zakládá Aino s Alvarem a kolegy designové studio Artek a začne navrhovat a vytvářet sklenice, lampy, nábytek nebo navrhovat látky. To vše se stává součástí Aaltovy obdivované architektury interiéru, která je nezbytnou součástí jeho staveb. Jejich práce jsou vystavovány v respektovaných galeriích a muzeích designu nebo na přehlídkových výstavách. S velkým úspěchem je jejich práce vystavena v Londýně na výstavě Finské architektury konané v roce1933, na Trienále v Miláně v roce 1936, nebo v rámci finského pavilonu na světové výstavě v New Yorku v roce 1939. V roce 1936 společně navrhují legendární vázu Savoy, která společně s návrhy nábytku z ohýbaného dřeva nebo potisků látek postupně mění celý tehdejší svět moderního designu. Aino navrhuje v následujících letech další kolekce nejen pro Artek, ale také pro finskou značku littala.

Aalto je dnes vnímaný jako zakladatel fenoménu skandinávské architektury a designu. Tu symbolizuje čistota, světlo, dokonalá práce s přírodními materiály a jednoduchost. Přesně to všechno najdete v Aaltově díle, ale stejně i v designu navrhovaném Aino. Jejich společným dílem, kdy se geniální světy obou tvůrců proměňují v kongeniální dílo, je rodinná vila Mairea postavená v letech 1938-1939 na předměstí finského Pori pro zámožné mecenáše umění. Vila vykazuje všechny aspekty architektury, která je tolik oceňovaná dodnes, více než osmdesát let od její realizace. Architektura luxusní vily přirozeně včleněné do okolního prostředí lesa zabírá téměř 800 m2 a jako materiál tu převládají kámen, cihla a dřevo.  Uvažování dvojice architekta a designérky možná nejlépe vystihuje detail venkovního bazénu, který má (poprvé v historii) organický tvar ledviny. Podoba domu nezapře inspiraci v legendárním návrhu domu nad vodopádem Franka Lloyda Wrighta a také tím poprvé přináší podobnou architekturu na evropský kontinent. Stavba projektovaná životními partnery se stane dalším z milníků, které inspirují architekty vlastně dodnes.

Ve 40. letech se Aalto věnuje realizaci staveb ve městech zničených během rusko–finského válečného konfliktu, Aino pracuje pro Artek a věnuje se rodině, ač se její zdravotní stav zhoršuje. Čtvrt století společně Aino a Alvar tvoří, cestují a také spolu vychovávají dvě děti.

Aino Aalto umírá v roce 1949 v pouhých 54 letech na rakovinu. Její smrtí končí první, inspirativní období architekta Alvara Aalta.

Druhá etapa: Ellisa

Ve chvíli Aininy smrti je Aaltovi už přes padesát let. Jeho kreativní období pomalu končí, teď přichází období velkých realizací. S nimi mu pomáhá jeho druhá žena Ellisa. I ona je architektka a designérka, ale také schopná manažerka. Pro druhé Aaltovo životní a tvůrčí období je Ellisa zásadní osobností, která má svůj podíl na jeho velkých architektonických realizacích.

Mezi lety 1946 až 1948 působí Aalto v USA jako profesor na Massachusetts Institute of Technology, ve stejné době (do roku 1958) zastává funkci předsedy Asociace finských architektů, je členem Finské akademie a později se stane (1963-1968) jejím prezidentem. Je to obrovsky plodné období, kdy Aalto jako nezpochybnitelná osobnost evropského významu realizuje řadu zásadních zakázek jak ve Finsku, tak v dalších městech Evropy. Podle jeho návrhu teď rychle vznikají nejrůznější stavby v Německu, ve Švýcarsku, Švédsku, Dánsku nebo Itálii. K tomu mu napomáhá znalost několika jazyků a také jeho nekonfliktní povaha a schopnost najít, v případě nutnosti, kompromisní řešení. Rodinné domy, budovy muzeí, kulturní domy, knihovny, univerzitní kampusy, výstavní pavilony nebo třeba kostely. Aalto se dokáže originálně vyrovnat s každou výzvou a každé stavbě vtisknout něco ze svého originálního přístupu. Jeho stavby nebývají efektní, použité materiály jsou tradiční a většinou běžně dostupné. Přesto jeho architektura vzbuzuje silné emoce. V druhé polovině 60. let se ale začínají objevovat také kritické hlasy, zejména od mladší generace finských architektů, která vnímá jeho postavení při získávání zakázek jako příliš dominantní a monopolní.

V pozadí Aaltovy práce v této době je stále přítomná Ellisa, která se stará o administrativu a je stárnoucímu architektovi nezbytným doprovodem a oporou. Zároveň dohlíží na projekty, které běží souběžně na více místech. Jde například o jednu z posledních velkých zakázek, technickou univerzitu v Espoo z roku 1974 nebo kulturní centrum Finlandia dokončené v roce 1975. Taková situace nastává ale především po Aaltově smrti.

Alvar Aalto umírá 11. 5. 1976 v Helsinkách, je mu 78 let. Ellisa přebírá Aaltův ateliér i dohled nad pracemi probíhajícími ve finském Lahti nebo v Itálii. Mimochodem – v obou případech jde o stavby kostelů.

Fenomén: Aalto v každé domácnosti

Alvar Aalto je fenomén. Jeho tvorba je dodnes předmětem zájmu jak odborné, tak laické veřejnosti. Aaltovy stavby se pietně opravují, originály designových prvků jsou vystaveny v respektovaných muzeích po celém světě nebo draze nabízeny v aukcích. Bez nadsázky lze říct, že částí jeho tvorby jsme všichni každodenně obklopení. V Aaltově muzeu, které sídlí – jak jinak – v jím navržené budově v Helsinkách, je možné vidět originály interiérových prvků, které mohou v nejmladší generaci návštěvníků vzbudit údiv. Díky švédskému nábytkovému řetězci IKEA (založenému v roce 1943), který se rád inspiruje díly světových designerů, dodnes intenzivně vnímáme Aaltův odkaz a způsob uvažování o architektuře a designu. Jen málokdo z nás ví, že židlička Frosta, kterou máme v předsíni nebo třeba u stolu v kuchyni, je vlastně kopií Aalvarovy židle č. 60 z roku 1933. Nebo že ze stejného roku pochází Aalvarovo křeslo z ohýbaného dřeva, která IKEA nabízí pod názvem Poäng. I jiné obchody a řetězce nabízí designové prvky, jako sklo nebo stolní lampy, navrhované Aaltem a Ainou. Než vznikl tento text, začal mi – díky ověřování informací o Aaltovi – vyhledavač v počítači nabízet vázu Alvar Aalto za 4 200 Kč…

Můžeme si o tom myslet, co chceme. Ale rozhodně je to důkaz, že tyhle práce nestárnou.

Autorem textu je ONDŘEJ HORÁK
Kurátor a umělecký teoretik, autor řady výstavních, vzdělávacích a sociálně angažovaných projektů. Za publikaci Proč obrazy nepotřebují názvy získal (společně s J. Frantou) ocenění Magnesia Litera. Je zakladatel vzdělávací platformy Máš umělecké střevo?, byl realizátorem doprovodného programu Ceny Jindřicha Chalupeckého (2011–15), vedoucí doprovodných programů tranzitdisplay (2014–16) a Galerie Rudolfinum (2016–17), iniciátor projektu Artpark (2016). Autor a moderátor řady debatních pořadů, např. Křeslo pro hosta (MeetFactory 2010-11) nebo pořadu UM! na TV Stream (2016–2018). Je autorem publikací např. Proč obrazy nepotřebují názvy (2014), Průvodce neklidným územím 1, 2 (2016, 2018) nebo Hrdinové 1, 2 (2017, 2019). Autor scénáře a moderátor dokumentu České televize Průvodce výtvarným územím (2019).