Jak se zrodila myšlenka natočit film Utama? Vliv klimatické změny na život stárnoucího domorodého páru je na prvotinu velmi zralé téma. Jaké myšlenky jste chtěl prostřednictvím snímku zprostředkovat?

Když se projekt zrodil, byla to jen jednoduchá věta: chtěl jsem vyprávět příběh čisté lásky uprostřed bolivijského Altiplana. Myšlenku jsem na čas odložil, když se mi poštěstilo procestovat Bolívii díky možnosti točit dokumentární filmy, z nichž mnohé pojednávaly o environmentálních a sociálních tématech. Myslím, že cestovat po vlastní zemi a poznávat do hloubky všechny skutečnosti území tak rozmanitého, jako je Bolívie, vám umožní pochopit zemi a život z velmi odlišné perspektivy. Tyto cesty byly obrovským zdrojem inspirace a vzbudily u mě naléhavou potřebu po vyprávění. Milostný příběh, který jsem měl původně na mysli, se tak prosytil environmentálním a sociálním kontextem, který mi umožnil zkoumat hlubší otázky osudu mé země a důsledků proměny klimatu. Tyto problémy se zdají být velmi vzdálené, ale ve skutečnosti jsou šokujícím způsobem blízké a jsou něčím, čemu čelíme v mnoha částech světa: ztráta jazyků a kultur, nucená migrace venkovských národů a mezigenerační střety tradice s asimilací.

Co vás přimělo k rozhodnutí přejít od fotografie k režii vlastního celovečerního filmu?

Byl to velmi přirozený proces. Touha zkoumat narativní možnosti mě donutila změnit médium a experimentovat s novými formáty. Obrazy v pohybu umožňují zachytit emoce a okamžiky jiným způsobem. Moje fotografie byla vždy spíše dokumentární a na začátku jsem se jako kameraman také vydal touto cestou, pak jsem se ale naučil i o možnostech, které přináší umělé světlo a vytváření inscenovaných scén v kontrolovaných situacích. Především mě ale přitahovalo vyprávění příběhů. Sledoval jsem, jak pracují různí režiséři (hlavně můj otec a přátelé) a přišel jsem na to, že chci mít větší slovo v procesu natáčení, a tak jsem začal sám režírovat.

Moje cesta k režii byla sice dlouhá, mělo to však své výhody. Díky bohatým zkušenostem s fotografií a četným experimentům s mnoha optickými technikami jsem získal lepší porozumění filmovému formátu a kompozici, zatímco moje zkušenost s prací kameramana a asistenta režie mi umožnila pochopit výrobní proces i tlaky, kterým může režisér čelit.

Jaká byla pro vás spolupráce s Barbarou Alvarez?

Měli jsme velké štěstí, že se za kameru postavila jedna z těch nejlepších v Latinské Americe. Barbara je úžasná profesionálka a práce s ní byla skvělá. Vycházeli jsme spolu od prvního dne, a co je nejdůležitější, měli jsme před očima stejný film. Ona má úžasnou citlivost a oba sdílíme stejné hodnoty a představy o tom, jak by mělo natáčení vypadat.

Vytvořil jsem pro film nejprve kompletní storyboard a během preprodukce, kdy byla Barbara již na místě, jsme ho společně probrali snímek po snímku. Během tohoto procesu jsme některé snímky přidali a jiné odstranili, takže když jsme šli do produkce, měli jsme všechno velmi dobře naplánované, a zároveň jsme si stále nechávali prostor pro improvizaci v rámci připravené struktury.

Jak probíhalo obsazení filmu? A jak se vám pracovalo s herci?

Od začátku jsme věděli, že najít představitele rolí Virginia a Sisy bude obtížné, protože jsme o žádných hercích, kteří by typově odpovídali našim představám, nevěděli. Při obhlídce lokací jsem náhodou zahlédl Josého Calcinu a Luisu Quispe před jejich domem a spontánně požádal řidiče, aby zastavil. V té době jsme ještě ani nezačali hledat herce, ale ti dva mě nesmírně zaujali. Přistoupil jsem k nim a řekl jim o našem filmu, ukázalo se ale, že nemají vůbec zájem. Pustili jsme se tedy do tradičního castingu v La Paz, ale nenašel se nikdo, kdo by splňoval moje očekávání. Vrátili jsme se tady na místo natáčení a procestovali všechna okolní města, kde jsme vždy provedli důkladný průzkum a osobně kontaktovali všechny starší lidi. Není to příliš obydlená oblast a každý přejezd byl zdlouhavý, i když jste jeli navštívit třeba jen jednoho nebo dva potenciální herce. Seznámili jsme se s mnoha skvělými lidmi, ale nenašli nikdo, kdo by působil tak, jak bych potřeboval. Nakonec jsme se rozhodli zkusit to znovu s Josém a Luisou, přesto, že stále o hraní ve filmu nechtěli slyšet. Nakonec, po dlouhém naléhání a s pomocí jejich synovce Estanislaa, se nám je podařilo přesvědčit.

Od té chvíle šlo vše hladce a byla to úžasná spolupráce, vytvořili jsme si velmi dobrý vztah, který trvá dodnes. Nejdůležitější na celém procesu bylo, že jsme si ho společně užívali. Práce s nimi byla snadná hlavně díky jejich lidským kvalitám a smyslu pro zodpovědnost. Dali svým postavám a filmu to nejlepší ze sebe a za to jim budu navždy vděčný. I ve skutečném životě žijí jako pár a panuje mezi nimi ještě mnohem víc něhy než ve filmu. Pro účely filmu jsem do jejich interakce musel přidat tenzi, což bylo pro ně to nejtěžší - muset se tvářit, že jsou na druhého naštvaní, křičet na sebe a podobně.

Protože šlo o neherce, věděl jsem, že musíme hodně zkoušet. Asi dva měsíce před filmem jsme proto strávili metodickou prací na jejich herectví. Ráno pracovali s trenérem, pod jehož vedením absolvovali různá herecká cvičení jako je improvizace, křik, modulace hlasu, hraní rolí, tělesné hry atd. A každé odpoledne jsme zkoušeli film scénu po scéně, dokonce i ty bez dialogů, kde šlo jen o pohledy nebo chůzi krajinou. Když jsme měli zkoušení za sebou, znali příběh filmu nazpaměť, a věděli přesně v jakém emočním stavu se jejich postava nachází v každé jednotlivé scéně.

Santos Choque, který hraje Clevera, je naopak zkušený profesionální herec, a to nám hodně pomohlo. Aby prohloubil svůj vztah s Josém a Luisou, doprovázel je Santos po celé dny a podílel se na jejich každodenních činnostech. Vytvořili tak skvělý tým.

Proč myslíte, že je důležité ukázat jedinečné aspekty různých kultur a způsoby, jakými se liší od vaší kultury?

V Bolívii je velmi obtížné rozlišit, kde jedna kultura začíná a druhá končí. To je krása mé země, amalgám kultur, které spolu komunikují a žijí mírumilovně navzdory rozdílům mezi nimi. Když ale odjedete z velkých měst na venkov, uvědomíte si, co se děje v celé Latinské Americe, a dokonce i globálně: způsob života a myšlení na venkově znepokojivým tempem eroduje. Je to důsledek globalizace, který nás nutí být mnohem pozornější, pokud mu chceme zabránit, protože jinak toto nehmotné kulturní bohatství ztratíme. Myslím, že je to něco, co se děje po celém světě, a pokud nechceme, aby tyto kultury zůstaly pouze jako artefakty v muzeích nebo svědectví v historických dokumentech, musíme je aktivně přijmout za vlastní, a udržet při životě.

Jaký význam hraje ve filmu symbolika kondora? Proč je pro Virginia tak důležité vysvětlit Cleverovi jeho životní cyklus?

Kondor je v Bolívii posvátné zvíře. Je ochráncem hor a představuje zdroj života, protože každoroční tání v horských výšinách přináší život do okolní krajiny. Kondor také souvisí s nesmrtelností a změnou cyklu. Způsob, jakým umírá, kdy se vrací do svého hnízda v horách a uzavírá tak jeden cyklus a otevírá nový, je tradičně považován za symbolickou smrt. To je důvod, proč je kondor tak důležitý pro Virginia, který chápe, že pro něj a pro Sisu nastal čas otevřít prostor pro nový cyklus.

Na druhou stranu, kondor je na pokraji k vyhynutí. Je to metafora toho, co se děje v horách; tání ledovců se zrychluje a přírodní cyklus je v ohrožení. Pokud kondor zemře, nebude žádný nový cyklus, nebude žádný ochránce hor a v horách už nebude žádný život. Zní to apokalypticky, ale je to realita.